Těškovice za temného feudalismu

aneb těžký život poddaného

Historických dokladů o Těškovicích, které se netýkají vlastnictví obce můžeme až do počátku 17. století najít jen velmi málo. K r. 1554 jsou uváděna v souvislosti s hraničním sporem mezi Těškovicemi a Pustou Polomí jména prvních poddaných z Těškovic, kteří vystupovali v tomto sporu jako svědkové. Byli to Šimer Hurt, Jan Jahoda, Jan Veliký a Míka Režný.
Z historických dokladů nepísemného charakteru nutno jmenovat významný nález mincí, který byl v Těškovicích učiněn v r. 1972 a který obsahuje 1 stříbrný český groš z doby Václava II., 215 grošů z doby krále Jana Lucemburského a 9 grošů z doby Karla IV., který svědčí o tom, že byl uschován do země nějakou majetnou osobou nejspíše v době vlády Karla IV.
Větší význam má až zpráva z roku 1607, že Beneš Pražma vlastnil v Těškovicích 15 sedláků, 7 zahradníků, fojta a mlynáře, jež ukazuje na velikost vsi a počet selských a zahradnických usedlostí na začátku 17. století, současně ale dokládá, že Beněš Pražma nevlastnil Těškovice celé, neboť nejstarší dochovaný urbář z roku 1624 uvádí vedle 15 sedláků ještě celkem 14 zahradníků.
Podle tohoto urbáře byl v roce 1624 v Těškovicích fojtem Václav Čelichovský. Zákupní fojt byl osvobozen od robotnických povinností, ale stejně jako fojt kyjovický dozíral na výkon robot při setí, senoseči, sklizni, výmlatu obilí, též na placení činže a odvádění dávek vrchnosti. Dále byl povinen šenkovat ve své krčmě panské pivo, víno a kořalku a pokud by se to vrchnosti nehodilo, mohla v Těškovicích otevřít vlastní krčmu. Jinak byl fojt povinen o sv. Jiří a sv. Václavu platit vrchnosti gruntovní činži, a to z louky Plaňava 1 tolar 9 grošů, z louky v Luhu 24 grošů, z louky u Šindelka 1 tolar, o sv. Václavu a sv. Martině za pastvu též 1 tolar. Dědická daň, tzv. “laudemium” nebo “auffang” činila 10 % odhadní ceny fojtství.
V urbáři jsou dále jmenovány povinnosti sedláků a zahradníků, jež byly částečně diferencované, a to nejen podle výměru půdy, nýbrž byly stanoveny i individuálně bez ohledu na tento zřetel. Je zajímavé, že poddanské povinnosti v r. 1624 se stávají jak u gruntů, tak i zahradnických usedlostí z peněžních a naturálních dávek, které jsou značné, ale neobsahují výkon robot, resp. dalších služeb, jak tomu bylo v sousedních vesnicích jako např. v Bítově, Lubojatech, Zbyslavicích a dalších, jež byly součástí panství, na nichž šlechta provozovala zemědělskou výrobu ve vlastní režii na dvorech, k čemuž vyžadovala plnění značně vysokých robotních povinností. Ve srovnání s povinnostmi těchto vesnic se poddanská povinnost v Těškovicích jeví spíše jako mírná. Z těchto důvodů patrně nedocházelo k takovým projevům nespokojenosti a sporům s vrchností, jak tomu bylo opakovaně na panství bíloveckém a klimkovickém. Až teprve od roku 1670 přibylo těškovickým sedlákům odvádět vedle již stanovených povinností ještě 2 kusy příze.
Je celkem samozřejmé, že z 25 příjmení sedláků a zahradníků, jmenovaných v urbáři, je naprostá většina jednoznačně českých, resp. slezských, zatímco 4 z nich, a to Martich, Böhm, Šuvart a Jockel Hertel, jsou německého a Benkovský a Žurek patrně polského původu. Z výskytu těchto příjmení cizího původu nelze usuzovat na změnu českého charakteru obce, nýbrž na skutečnost, že pusté grunty nebo zahradnické usedlosti vrchnost mohla osazovat poddanými z německých vsí, např. sousedního bíloveckého panství, kteří se pak v krátké době počeštili. Ještě více, než v r. 1624, kdy proběhly i v tomto kraji již první válečné události třicetileté války, lze tento jev pozorovat po skončení této války, která znamenala i zde vážné a těžké následky, jak v důsledku válečných událostí, tak i v důsledku morových epidemií. Tak došlo v rozmezí necelých 50 let i v Těškovicích ke značným změnám v držení selských i zahradnických usedlostí. Charakter obce však zůstal nadále ryze český.
Poměrně velké změny rodových jmen na selských i zahradnických usedlostech ukazují nepřímo i na úbytky obyvatelstva za zmíněných válečných událostí, které s těžkými důsledky doléhaly na venkovský lid našeho kraje. Zmíněný urbář z roku 1624 obsahuje ve svých dodatcích také velmi důležitou informaci o zřízení dvora (tzv. Vorwerku) vrchností v Těškovicích, a to ze selských usedlostí Macka Hradeckého a Pavla Kubínka nejspíše v r. 1663. Zřízení dvora, na němž začala vrchnost hospodařit ve vlastní režii, mělo patrně za následek zavedení robotních povinností, jak nás o tom informují pozdější archivní dokumenty až do jejich zrušení v roce 1848.
Z dodatků a doplňků tohoto urbáře je zřejmé, že v r. 1670 měly Těškovice vedle fojtství 12 selských a 10 zahradnických usedlostí, z nichž byly 2 pusté, 4 usedlosti chalupnické, z toho 1 pustá, dále krčmu a 2 mlýny (patrně 1 mlýn a 1 pilu). O 60 let později (1730) je v urbáři kyjovického panství zaznamenáno pro Těškovice 12 sedláků, 10 tzv. zahradníků, 11 chalupníků, krčmář a mlynář.
Tak jako na jiných panstvích byly i těškovickým poddaným od konce 17. století a v 1. polovině 18. stol. zvýšeny jejich poddanské povinnosti v souvislosti s tzv. druhým znevolněním. Výrazem toho byl soupis jejich povinností v urbáři z 31. března 1770. Urbář předpisoval každému poddanému sedlákovi odpracovat pro vrchnost ročně 142 robotních dnů s potahem (s jedním volem a jedním koněm), dále každý zahradník, též tzv. mlátící zahradník a velkochalupník byl povinen odpracovat ročně 52 dnů tzv. pěší roboty a malý chalupník 26. Pěší robota byla dle urbáře mnohem vyšší, ale dodatkem z r. 1776 byla stanovena na tuto míru. Peněžní činži byli povinni platit všichni poddaní, avšak oves v naturáliích jen sedláci. V rámci tzv. poct odváděli slepice a vejce jen sedláci, zatímco odvod 1 kusu příze platil pro všechny. Povinnost hlídat zámek a dvůr měli rovněž jen sedláci.
Zvláštní povinnost měl panský mlynář, který vedle peněžní činže byl povinen odvádět v tzv. poctách husy, slepice a vejce a po převzetí pily pořezat vrchnosti bezplatně 30 klád. K tomu byl dvakrát ročně povinen pomáhat při koupání a stříhání panských ovcí, což bylo k r. 1848 stanoveno i sedlákům místo hlídání zámku a dvora.
Důležité údaje o hospodářských a sociálních poměrech poddaných sedláků, zahradníků a chalupníků v 18. století obsahují kupní smlouvy a gruntovní zápisy, v nichž jsou soupisy živého a mrtvého inventáře, stručné popisy polí a luk a podíly výměnkářů. Z nich se dovídáme, že selská a chalupnická stavení byla vesměs dřevěná, stejně jako chlévy, kolny a stodoly. Na gruntech se chovali zpravidla 2 koně, 2 – 3 krávy, 10 – 12 ovcí, 4 – 5 slepic, 1 kohout a 2 – 3 husy. Zemědělské nářadí tvořil 1 kovaný vůz, pluh, hák, brány, a ruční nářadí – sekera, motyka, kosa, vidle a hrábě.
U selských a chalupnických usedlostí byly zahrady s ovocnými stromy a zeleninou. Zvláště bídné bylo však vybavení a celkové postavení malých chalupníků a výměnkářů. Protože celková úroveň tehdejší ruční zemědělské výroby byla v důsledku vysokých poddanských povinností a zadluženosti poddaných velmi nízká, skýtala jen tu nejnutnější životní úroveň, která se v době neúrody a válek měnila často v bídu a hlad.