Válečné následky

aneb válka skončila, strasti trvají

Za naši obec položilo život 13 sovětských vojáků, kteří byli pohřbeni na hřbitově a na poli vedle hřbitova, kde jim byl postaven dřevěný pomník. Později byla jejich těla převezena na společný hřbitov do Hlučína. Na našem hřbitově bylo pochováno též 57 Němců. Byli to i vojáci, kteří zemřeli v lazaretu, zřízeném ve zdejší škole.
Při osvobozovacích bojích byla smrtelně zraněna v domě 143 u Vlad. Hrnčíře Jenovefa Řeháčková, která po převozu do nemocnice zemřela. Dále její vnučka Anna Řeháčková z č. 83, která rovněž zranění později podlehla. V domě Jana Onheisera 142 způsobil vybuchlý granát kromě velké škody na domě i těžké zranění Janu Onheserovi a synu Václavovi. Dvouletého synka Jana našli po delším hledáním v troskách s menším zraněním.
Po přechodu fronty zůstaly po lesích pohozeny zbraně a střelivo. Tyto věci byly pak sbírány za odborného dohledu pyrotechniků, kteří je odstřelovali a likvidovali. Přes přísný zákaz, aby si děti nehrály s podezřelými věcmi, vybuchly granáty v rukou dvanáctiletého Lumíra Fryčky z č. 90 a za několik dní byl usmrcen Hugo Řeháček z č. 40, který rovněž s granátem manipuloval.
Jako další důsledek války vypukla v obci epidemie tyfu. První obětí byla Anna Vavrečková z č. 42, která zemřela pro nedostatečné lékařské ošetření a pozdní převoz do nemocnice (nebylo spojů). Touto epidemií bylo zachváceno 17 rodin – asi 60 lidí. V některých rodinách onemocněli všichni členové. Nemocní byli odváženi do nemocnice v Bílovci nebo Ostravě, mnohdy na vozech s koňskými potahy. Tyfu dále podlehli mladí občané: dvanáctiletý Vlastimil Hrnčíř, osmnáctiletý Václav Hoza, čtrnáctiletý Vladimír Režný, jednadvacetiletá Helenka Sýkorová a pětatřicetiletá Františka Kupková. Epidemie vznikla hned po přechodu fronty a byla likvidována příchodem zimy.
Kromě dříve popsaných vyhořelých usedlostí bylo mnoho domů poškozeno zásahy granátů. Z veřejných budov byla poškozena škola a kostel. Celkové válečné škody v naší obci činily 3 976 500 Kčs, z toho byla část uhrazena státem.
Jelikož naše obec byla česká a čtyři smíšená manželství Češky s Němcem nezpůsobovala žádné problémy, nedocházelo u nás k vyrovnávání účtů a živelným odvetám za příkoří, která byla lidem způsobena za německé okupace, jak tomu bylo v okolních německých obcích (Stará Ves, Bravinné, Bílovec…). Taktéž nebyl nikdo z obce odsunut, jak nařizovala postupimská dohoda. Odcházeli však obyvatelé, jejichž domy lehly popelem, a ti, kteří toužili po rodinném domku nebo hospodaření na svém. Takto se do vysídlených okolních obcí do usedlostí po Němcích vystěhovalo celkem 22 rodin.